Možná je máte v rodině, možná je potkáváte na hřišti nebo jimi sami jste. Jak se takový helikoptérový rodič pozná? Úplně jednoduše: svému dítěti je neustále za zadkem.
Svět je nebezpečné místo
Základní přesvědčení hyperprotektivních rodičů jsou dvě: za a) svět je nebezpečné místo, proto je potřeba děti chránit, za b) náš styl výchovy je opravdovým projevem lásky. Jak vidíme, jejich počáteční úmysly nejsou vůbec zlé. Katastrofa ovšem začíná ve chvíli, kdy rodič ztrácí selský rozum a nenechá dítě uskutečnit kroky, které jsou pro jeho vývojové stadium nezbytné. A tady už se mi spouští scénáře matek, které hystericky pobíhají po hřišti, koordinují děckám jejich spontánní hry a u toho je detailně proškolí o tom, co se všechno se jim může stát. A to jsem teprve u předškoláků…
Znám děti, které si ve svých 3 letech zvládnou namazat chleba, ale taky znám muže, kteří to nezvládají ve svých čtyřiceti. První případ mi přijde docela sympatický, ten druhý už tolik ne. Než se ale začneme dohadovat o tom, co je správné a co ne, stačí si připomenout pár kapitol z rodinné výchovy, kterou absolvoval snad každý z nás. Život člověka je v podstatě skládačka několika vývojových období. Zatímco v tom prvním se od nás očekává poklidné žužlání matčina prsu, v těch dalších už to začíná být trochu makačka. S chůzí přichází objevování světa, s řečí naše první přátelství, se školou první povinnosti, v pubertě zabojujeme o to, kdo vlastně jsme, v dospělosti si najdeme partnera, založíme rodinu atd. atd. Finta je v tom, že abyste další level svého vývoje zvládli bez problému, musíte si odfajfkovat úkoly z těch předchozích. Pokud je splněny nemáte, na problém je zaděláno.
Ve spárech rodičů
Helikoptéroví rodiče vývojová stadia svých dětí úplně nebo částečně ignorují. Jsou jako dron, který dětem krouží nad hlavou a monitoruje jejich veškeré aktivity. K některým jim zablokují přístup, další udělají místo nich, jiné neustále koordinují a komentují. Příkladů z doby, kdy jsem s dětmi pracovala, mám ve sbírce několik. První z repertoáru hyperprotektivních rodičů nazývám obskakování. Mami podej, mami obleč, mami vodu … Tak pozor, dítě, které chodí do školky musí zvládnout základní hygienické návyky a sebeobslužné chování. Přesto to mnoho dětí doma nedělá nebo s tím bojuje, v nejhorším případě vůbec nezvládá. Jak se to stalo? Maminka nejenže dítěti „nenaložila“ ty správné úkoly, ale v neposlední řadě ze sebe udělala služku.
Nechte děti riskovat
Dalším už skoro patologickým jevem je věčné omezování. Děcka „rodičů s vrtulí“, jak bývají vtipně přezdíváni, jsou imrvére pod dohledem. Nesmějí samy na hřiště, do školy je vozí rodiče a jakákoliv samostatná činnost je striktně zakázána. Proč děti nemohou na hřiště samy? Vy opravdu věříte na dodávku, která jezdí po městech a krade děti? Zkuste se detailně zamyslet na svým strachem. Je opodstatněný nebo tak trochu iracionální? Opravdu je potřeba dítěti koupit GPS hodinky a celý den ho sledovat?
Na vlastní pohon
Tím, že budeme děti obskakovat a neustále je v něčem omezovat, nezasadíme jedno velmi důležité semínko, které určí, jak se dítěti v budoucnosti bude dařit, jak se bude vyrovnávat s neúspěchem a jak spokojená a šťastná bytost z něj nakonec bude. Semínko SEBEVĚDOMÍ roste postupně s každým malým i větším úspěchem vašeho dítěte, a je úplně jedno, jestli zvládlo jít na menší nákup nebo překonalo strach na stezce odvahy. Nechte je v klidu dýchat a poskytněte jim dostatek příležitostí, díky kterým budou růst. Nechte děcka běžet na vlastní pohon. Ony to zvládnou.
Autonomie není zanedbávání
Všichni se shodneme na tom, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Když jsem některé maminky v Montessori povzbuzovala, ať určité aktivity nechají dělat děti samostatně a ať se trošku „zrelaxují“, namítaly, že jim tento postoj přijde jako zanedbávání. Úkolem matky ale není čtyřiadvacetihodinová stráž nad potomkem (v případě předškoláků), ale úkol milujícího DOPROVODU, který děti seznámí se světem a činnostmi, které v něm budou dělat. A taky s faktem, že nikdo jiný je za ně neudělá.
Poslání helikoptérovým rodičům zní:
„Zkuste se místo strachu z nebezpečí světa zaměřit na příležitosti, díky kterým děti poznají pravý opak. Svět je dobré místo.“